O mne vážně i trochu nevážně

Dětství, studium, vojna

Narodil jsem se 10. prosince 1960 v Českých Budějovicích rodičům Evě a Canov-iJotovi. Vysvětlení onoho „podivného“ křestního jména mého otce je jednoduché. Cano i Joto jsou běžná křestní jména v Bulharsku, odkud můj tatínek, dnes již nežijící, pocházel. Jako student stavařiny, který navíc zcela mimořádně vynikal v matematice, dostal příležitost studovat v Praze, v Čechách se mu zalíbilo a zde se taky seznámil s maminkou. Jeho druhé křestní jméno podědila má starší sestra Jotka. Maminka pochází naopak ze starého a poměrně známého jihočeského rodu Nových. Můj strýc Ivan (maminčin bratr) byl po roce 1968 jako odpůrce normalizace doslova vyhnán z řad učitelů i spisovatelů (nejznámější kniha Davídek či pod pseudonymem Jan Horský Skřivan v kabinetu). Dnes má v Horní Plané pamětní desku.

V mých dvou letech se rodiče přestěhovali za prací (stavební inženýr a zemědělská inženýrka) do krkonošského městečka Žacléř. Zde jsem prožil šťastné dětství a rád Žacléř navštěvuji dodnes (starostou je tam již od roku 1994 můj spolužák a kamarád ze základky Miroslav Vlasák). Pamatuji si ovšem, že mě děsně rozčilovalo, že v den mých narozenin 10. prosince bylo v kalendáři napsáno: „narozeniny má prezident republiky Antonín Novotný“ a o mě ani slovo. Ovšem první politická rána, kterou jsme obdržel jako malý chlapec, byla podstatně vážnější. Cesta autem mezi ruskými tanky a okolo barikád z Českých Budějovic do Žacléře dne 21. srpna 1968 byla pro mě natolik otřesným zážitkem, že začala formovat mé názory na svět okolo mě.

Po absolvování základní školy jsem začal studovat Gymnázium v Trutnově. No začal studovat…. Jako velký frajer jsem nedělal zpočátku nic a jen jakýmsi zázrakem jsem uniknul na konci prvního ročníku propadnutí (z chemie, z fyziky a z matematiky). Dostal jsem za ucho, vzpamatoval se a po maturitě na gymnáziu jsem začal studovat chemii na VŠCHT v Pardubicích (vzorně jako správný Hujer, všechny zkoušky během celého studia napoprvé). Z gymnázia pochází také má první osobnější vzpomínka na Liberec. Jeli jsme ze třídou na Ypsilonku. Bohužel však před samotnou návštěvou divadelního představení bylo asi dvouhodinové volno a my jsme ho nepojali zrovna nejlépe, což následně ovlivnilo naše chování při samotném představení. Stálo nás to všechny třídní důtku. Již na gymnáziu a později na vysoké škole jsem začal vést v různých zájmových kroužcích a na letních i zimních táborech děti (později jsem zavedl i svůj vlastní tábor na Lipně, který jsem provozoval až do roku 2001) a nutno říci, že mě to velmi bavilo. Po státnicích na vysoké škole přišel den D. Jednou jsem přijel pozdě do Pardubic (kde jsem pracoval v Rybitví spadající pod Synthesii Semtín) a ujel mi trolejbus. V trafice, kam jsem si šel koupit noviny, jim žádné ten den nepřišly a tak jsem si ze zoufalství koupil poprvé v životě měsíčník Učitelské noviny. Zde jsem objevil inzerát, že na Liberecku hledají učitele. Do toho dne jsem o této profesi nikdy neuvažoval, ale tehdy, veden jakýmsi vnuknutím, jsem nasedl na vlak do Liberce a na tehdejším ONV si domluvil vše potřebné. Během roční vojny u chemiků v Kutné Hoře jsem dostal konkrétní nabídku i s bytem – z Chrastavy. Přiznám se, že jsem o Chrastavě do té doby nikdy nic neslyšel.

 

Pedagogická dráha

Chrastava – základní škola

Okamžitě po skončení vojny jsem 1. října 1984 přijel v noci se spacákem na chrastavské vlakové nádraží. Po svém příjezdu do Chrastavy jsem hned druhý den nastoupil do zdejší školy na náměstí a zde prožil moc pěkná učitelská léta výukou chemie, fyziky a matematiky. Postupně jsem si dále zvyšoval svoji kvalifikaci inženýra chemie doplněním pedagogického vzdělání čtyřsemestrálním studiem na VUÍS při ČVUT Praha a poté vystudoval na MFF UK Praha jednak rozšiřující studium učitelství matematiky a jednak doplňující studium učitelství fyziky (vše opět vzorně jako Hujer, všechny zkoušky napoprvé).

 

Liberec – gymnázium

Dlouhodobě jsem usiloval o působení na gymnáziu, kde bych přeci jen lépe využil své odborné vzdělání. Původně jsem obdržel nabídku nastoupit na Gymnázium F.X. Šaldy, ale nakonec se slibované místo neuvolnilo a tak jsem velmi rád o dva roky později přijal nabídku z Gymnázia a SOŠPg Jeronýmova, kde jsem nastoupil 1. září 1994 jako středoškolský profesor chemie, fyziky a příslušných volitelných odborných seminářů. Výuka na gymnáziu mě nesmírně bavila od prvního dne. Nejsem si však jist stejných pocitů u svých studentů, u kterých jsem záhy získal pověst především chemického fanatika a šílence. Navíc jsem měl štěstí na skutečně skvělé kolegy, se kterými se mě vždy výborně spolupracovalo. Kromě samotné výuky jsem již v roce 1999 vypracoval vlastní odborné webové chemické stránky, které postupem času a dalším rozvojem těchto stránek začali používat nejen mí studenti a další studenti mého gymnázia, ale studenti gymnázií a vysokých škol prakticky z celé republiky. Mé působení na gymnáziu pochopitelně narušovalo a narušuje mé souběžné působení na chrastavské radnici. Místostarostování od listopadu 1994 do listopadu 2002 ještě ne, na gymnáziu jsem si držel plný úvazek, v době starostování jsem však musel působení na gymnáziu omezit. Od podzimu roku 2002 do podzimu roku 2014 jsem své působení omezil jen na chemii a chemické semináře jen ve dvou třídách (cca 1/3 úvazku), nyní vzhledem k mé kandidatuře do Senátu jen na třídu jednu. Té se však nevzdám nikdy, ani při zvolení senátorem, neboť zcela bez chemie, její výuky a bez pokusů, které můj styl výuky typicky provázejí (i když se ne vždy vše podaří) nebudu moci být, dokud budu živ. Více na mých profesním školních stránkách canov.jergym.cz

 

Politické působení

Před listopadem 1989 jsem si konečně dodal odvahy a zúčastnil se první režimem povolené demonstrace v Praze 10. prosince 1988 a poprvé viděl tehdejšího disidenta Václava Havla na vlastní oči. Po listopadu 1989 jsem v Chrastavě spoluzakládal Občanské forum a aktivně jsem se podílel na sestavování prvního porevolučního “národního výboru” na jaře 1990 (místopředsedou se stal tehdy dnešní tajemník libereckého magistrátu pan Jindřich Fadrhonc) a poté připravoval kandidátku koalice OF s dalšími stranami v prvních svobodných volbách u nás. Sám jsem ale nekandidoval, nechtěl jsem se tehdy věnovat komunální politice. Situace se změnila na podzim roku 1994. Kandidoval jsem, v komunálních volbách jsme uspěli a já jsem byl vyzván, abych se stal zástupcem starosty. Protože jsem se zároveň nechtěl vzdát působení v Liberci na gymnáziu, vykonával jsem tuto funkci neuvolněně. Po večerech, o víkendech, celý srpen,   kdykoli, kdy škola odpadla. Trvalo to osm let, dvě volební období. V roce 2002 jsem byl zvolen poprvé starostou. Tím jsem dodnes, v současnosti již čtvrté volební období. Práce starosty je nesmírně zajímavá a inspirativní. Člověk řeší spoustu úkolů, setká se s mnoha zajímavými lidmi, s kterými by se jinak nikdy nesetkal, má zodpovědnost za celé město, ocitá se v situacích, kdy musí rozhodnout. Mnohé se lze dočíst na stránkách města, já se zde zmíním jen o jedné akci, která mě opravdu udělala radost a sice o výstavbě moderního multifunkčního hřiště v roce 2013. Takovéto multifunkční hřiště bylo v Chrastavě strašně zapotřebí, volala po něm škola i veřejnost. Ale kde vzít a nekrást. Naštěstí se ale ukázalo správné naše rozhodnutí jít do soudního sporu s firmou, která odmítla uhradit smluvní pokutu za nedodělky na jednom ze svých děl. Soudy se táhly 10 let, ale nakonec jsme všechny ty miliony ze smluvních pokut vyhráli a za ně se multifunkční hřiště celé postavilo. A otvírala ho atletická legenda Jarmila Kratochvílová.

Během těch 21 let působení v komunální politice jsem se zabýval i politikou vyšší. Byl jsem členem Občanské demokratické strany a dnes již zaniklé Unie Svobody. Od roku 2008 jsem zakládajícím členem politického hnutí Starostové pro Liberecký kraj. Aniž bych chtěl jakkoli napadat strany, jejímž členem jsem byl v minulosti, skutečností zůstává, že jsem se opravdově našel právě až u Starostů. Řešení problémů ve městech a obcích si je podobné, rozumíme si, svých spolustraníků si vesměs velmi vážím. V SLK působím již léta na místě 1. místopředsedy. Hnutí Starostové pro Liberecký kraj mě také dalo první příležitost se aktivně podílet na vyšší než obecní politice, v roce 2012 jsem se stal jeho zastupitelem za Liberecký kraj.

 

Tábory a fotbal

Již jsem se zmínil výše, že jsem se věnoval dětským táborům. Již od svých gymnaziálních časů a následně při studiu na VŠCHT jsem jim věnoval prakticky celé letní prázdniny někdy i jarní. Poté, co jsem nastoupil pedagogickou dráhu, jsem v roce 1985 zavedl svůj vlastní tábor na Lipně. Před revolucí tak nějak načerno, po ní jako vzorný podnikatel. Pro mě to byly nejskvělejší tábory, které existovaly. Dětí a později spíš teenagerů bývalo kolem 25 a my jsme pěšky po skupinách, většinou azimutem dle busoly a mapy, prozkoumávali blízké i široké okolí Lipna, po revoluci včetně pohraničního Rakouska a Německa. Celé Lipno jsme brázdili na loďkách, Vltavu před a za Lipnem na kánoích, raftech i nafukovacích matračkách. A všude, kde jsme byli, jsme plavali, nejen v Lipně a ve Vltavě, ale i ve všech potocích, které jsme při svém putování minuli. Vzpomínám si, jak se posledního ročníku zúčastnili i dvě teenagerovská dítka Čechů co po roce 1968 emigrovali do USA a na krátkou repliku: „Emile, u vás v Americe, chodíte taky azimutem?“ ptal se jeden z táborníků. „Ne, u nás autem“, zněla odpověď. Poslední ročník se konal v roce 2001. Jako starosta bych si to již nemohl časově dovolit a především, již jsem na to neměl fyzicky.

Po příchodu do Chrastavy jsem působil až do revoluce taktéž jako trenér žákovského fotbalu. Ve své vlastní žákovské fotbalové kariéře v Žacléři jsem se proslavil, když jsem ve finálovém pohárovém utkání vstřelil v poslední minutě jediný gól, bohužel vlastní, ale na fotbal jsem proto nezanevřel. Trénoval jsem žáky TJ Spartak. A když trénovat, tak pořádně. Po celých šest let 1984-1989 jsme trénovali 4x týdně i v zimě včetně čtvrtečního ranního tréninku před vyučováním a stali jsme se postrachem všech týmů v okolí. V soutěži v okresním přeboru jsme se stali suverénem, když jsme za poslední sezónu vstřelili rekordních 201 branek, ale proháněli jsme žáky i z věhlasných klubů z Liberce, Varnsdorfu, Hradce Králové, Pardubic, Kolína, Kutné Hory a mnohých dalších. Asi nejslavnějším se stalo vítězství na Slavii Praha 6:1.

 

Mé slabiny

Jazyky, jazyky mé prokletí. Jistě, rusky jsem maturoval a azbuku dokáži číst bez problémů, dost ruštině rozumím, ale stejně to za moc nestojí. Anglicky jsem studoval na gymplu i rok na vysoké škole, ale je to ještě horší. Německy se učím jako samouk řadu let a mám pocit, že jsem pořád u první lekce. Přečíst s porozuměním již něco dokáži (přečetl jsem snad všechny bilingvní knihy) a s titulky dokáži sledovat film v německé televizi. Ale stejně to za nic nestojí.

Jsem starý mládenec. Jestli je to slabina, nevím. Každopádně to tak je. Jak k tomu došlo, ani nevím. Nijak jsem po tom netoužil, ani jsem netoužil, aby to bylo jinak. Prostě se to tak sešlo, prostě to tak je.

 

Mé koníčky

Tábory již nepořádám ani na ně nejezdím, fotbal netrénuji (ale sleduji). Zajímá mě čím dál více historie, literatura faktu a především literatura politická. Rád cestuji. Zajímá mě dění okolo sebe a čím dál více dění v globálním světě. Ač doba počítačů přišla až v mé dospělosti, své odborné webové stránky si nejen tvořím, ale i spravuji sám a baví mě to. Je perličkou, že mnoho jsem se o dosud mě neznámých koutech světa a jejich historii dozvěděl při kompletování své sbírky periodických tabulek chemických prvků ve všech možných jazycích, nářečích a dialektech z celého světa, kterou jsem sestavil do největší světové sbírky (kdyby se znalost jazyků posuzovala jen podle znalosti názvů chemických prvků, byl bych polyglotem).