Nevídaný skandál ve věci návrhu novely Občanského zákoníku (známé pod názvem „Manželství pro všechny“).
Hned poté, co návrh zákona „Manželství pro všechny“ doputoval do Senátu, došlo k velmi silnému lobbingu, aby se  Senát návrhem zákona vůbec nezabýval (a tím pádem byl schválen ve znění, v jakém byl schválen v Poslanecké sněmovně), protože se jeho příznivci obávali toho, že by (v případě úspěchu pozměňovacích návrhů) nemusela Poslanecká sněmovna schválit ani senátní vratku ani svůj původní vlastní návrh.
Obecně jsem vždy proti tomu, že by se Senát návrhem zákona nezabýval. Senát vznikl proto a jeho smysl spočívá naopak v tom, že se zákony zabývá. Tím spíše u návrhu zákona, který hýbe společností.  Nicméně možnost „nezabývání“ je explicitně v Ústavě a jednacím řádu uvedena a již jsem za těch necelých 8 let, co jsem v Senátu, několikrát „nezabývání“ zažil. „Nezabývání se“ však má pojistku, aby nedošlo ke zneužití tohoto institutu proti vůli byť i malé menšiny, kdy jeden senátorský klub nebo 10 senátorů může návrh na „nezabývání se“ vetovat.
Večer před plénem oznámil senátorský klub KDU-ČSL a nezávislí, že bude případný návrh na „nezabývání se“ vetovat.
Někdy v noci tak vznikl neuvěřitelný plán na to, že se proto tento bod vyřadí z programu a tím se docílí jeho schválení tím, že proběhne tzv. marná lhůta (30 dní od doručení Senátu). Považoval jsem to a považuji to za naprosto skandální. Nejenže se tímto způsobem návrh zákona vůbec na plénu Senátu neprojedná, ale především a zejména, je to obejití možnosti veta (1 senátorský klub nebo 10 senátorů)  jako zákonné pojistky proti zneužití institutu „nezabývání se“.  Za celou 28 letou historii Senátu se nic takového ještě nestalo a nikdy se nikdo o nic takového ani nepokusil.
Členům mého senátorského klubu oznámil předseda klubu plán na vyřazení bodu z programu pléna, které začínalo 17. dubna v 10 hodin,  v 8 hod. 22 minut.
A skutečně, při projednávání návrhu programu na plénu vystoupil předseda senátorského klubu ODS a TOP 09  a navrhnul bod vyřadit z pléna. Proti tomu jsem ihned vystoupil, video zde.

pl2

Stenozáznam: „Vážený pane předsedající a předsedo zároveň, kolegyně, kolegové. K návrhu na vyřazení senátního tisku č. 234, novela občanského zákoníku, známá pod zkratkou manželství pro všechny, sděluji, že žádám, aby se o vyřazení tohoto bodu hlasovalo zvlášť. To jako za prvé. A za druhé si neodpustím sdělit následující. Všichni dobře víme, že v senátních kuloárech projednával návrh nezabývat se tímto zákonem. Protože reálně se objevilo nebezpečí, že by senátní klub KDU-ČSL, případně skupina deseti senátorů minimálně, vetovala tento návrh nezabývat se tímto zákonem, tak vznikl tento návrh na vyřazení tohoto bud z programu úplně. Nevím to zcela určitě, může mi to potvrdit někdo z historiků, ale myslím si, že to je v dějinách Senátu úplně poprvé, za těch 28 let jeho existence, co je navrženo vyřadit bod z programu s cílem, aby prošla marná lhůta. A tímto bodem se Senát vůbec nezabýval. Já to považuji za mimořádný skandál. Takže ještě jednou opakuji, navrhuji, aby se vyřazením tohoto bodu zabýval Senát hlasováním zvlášť. A apeluji na vás na všechny, abychom sami sebe a Senát nedegradovali tím, že tento bod cíleně vyřadíme z programu, abychom se jím už nikdy nezabývali. Děkuji za pozornost.“

Bohužel jsem se svojí snahou neuspěl, při hlasování pro vyřazení bodu hlasovalo pro 47 senátorů, 21 bylo proti (včetně mě), 9 se zdrželo a 4 nehlasovali vůbec. Záznam o hlasování je zde příp. zde. To ovšem v mých očích nic nemění na skandálnosti tohoto rozhodnutí. Znovu opakuji a zdůrazňuji: Bylo tím obejito ohlášené veto, které ze zákona vylučuje „neprojednávání“ a naopak zaručuje projednávání, pokud to požaduje alespoň malá menšina 1 senátorského klubu či 10 senátorů. A dosud se nikdo o nic tak skandálního ve 28leté historii Senátu ani nepokusil.

V tomto smyslu jsem se v poledne vyjádřil i pro Českou televizi. V sestřihu, kde se vyjadřují i kolegové video zde.

ct2

Během mého následného studia Ústavy jsem dospěl k závěru, že si vůbec nejsem jist, zda vyřazení návrhu zákona z programu, s cílem, aby prošla marná lhůta, nebylo protiústavní. Ústava v čl. 46 v odst. 1 totiž jasně stanovuje povinnost Senátu návrh zákona do 30 dnů projednat. Odst. 3 sice připouští, že se Senát v této lhůtě nevyjádří, ale tomu já rozumím tak, že nic neschválí (Senát se vyjadřuje usneseními), tzn. že se nenajde většina a tím pádem se neusnese Senát v žádné s možností uvedených v odst. 2. Ani neschválí ani nezamítne ani nevrátí Poslanecké sněmovně s pozměňujícími návrhy ani nevyjádří vůli se zákonem nezabývat. Nikoli, že návrh zákona na program pléna vůbec nezařadí nebo ho dokonce z návrhu programu vyřadí.

„Ústava Čl. 46 (1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení. (2) Senát svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím. (3) Jestliže se Senát nevyjádří ve lhůtě podle odstavce 1, platí, že je návrh zákona přijat.“

V tomto smyslu jsem se vyjádřil i v podvečerním vysílání České televize v rozhovoru vysílaném v přímém přenosu. Video zde.

ct

Pro mě osobně to byl nejčernější den v historii Senátu, který jsem kdy zažil. Senát degradoval a znevážil sám sebe.

______________________________________________________________

Doplnění:

Níže přetiskuji vyjádření právníka Pavla Hasenkopfa k tomuto mému článku na mém FB:

Uvažujete naprosto správně, včetně chápání čl. 46 jako příkazu k projednání zákona (nezabývání se je vůči tomu lex specialis). A 30 denní lhůta je pořádková, pro případ, že by se nestihlo, zapomnělo či chtělo neprojednáním bránit přijetí nějakého zákona – bez ní by Senát mohl kdykoli zablokovat kterýkoli zákon jednoduše tím, že ho uloží k ledu, a to přesně ústavodárce nechtěl. Tu lhůtu lze proto nechat uběhnout pasivně, ale ne tak, že něco aktivně vyřadím z programu, v ten moment čelně narážíte na čl. 46/1.

Dám příklad ze stavebního práva. Podle § 96b starého stavebního zákona měl úřad územního plánování povinnost na žádost vydat závazné stanovisko k nějakému záměru v území, zda je nebo není v souladu s územním plánem, a měl na to 30 dnů – když to nestihl, mělo se za to, že souhlasí. Řada úřadů to okamžitě začala zneužívat, aby si ušetřila práci, a nechávala bagatelní věci 30 dní ležet … ale ta 30denní lhůta v zákoně nebyla proto, aby ušetřila práci úředníkům, ale proto, aby chránila žadatele před nečinností úřadu. A úplně stejnou logiku má 30 lhůta na to, aby se Senát usnesl k návrhu zákona … není tam proto, aby ušetřila práci Senátu, ale aby chránila Sněmovnu před nečinností Senátu.
Skandál namísto projednávání „Manželství pro všechny“