Stenozáznam: „Vážený pane předkladateli, vážený pane předsedo, kolegyně, kolegové. Rčení ostošest znamená dělat něco velmi rychle. Nejsem si jistý, jestli v tomto případě se ta rychlost akce naplnila. 30. října 1920 byl přijat Národním shromážděním tehdejším zákon o státní vlajce. Uplynulo 106 let, když se sem dostal návrh na to, aby se česká vlajka, Den české vlajky, stal významným dnem. Trvalo to 106 let, to je docela dost. Ani nevím, jestli někdo z té doby je ještě naživu, kdo tehdy už byl naživu? Možná někdo ano. Já se přiznám, že mně se ten návrh líbí. Líbí se mi, až mě mrzí, že to nenapadlo třeba mě to navrhnout, něco takového, protože já si myslím, že je na místě, dokonce si myslím, že je na místě i ta změna z toho slova státní na českou vlajku… Přece jen to vyjadřuje tu sounáležitost s českou krajinou, s naším českým státem. V době, kdy i nějakou přímluvu mají mezinárodní společenství, je dobré tam zvýraznit to, že prostě jsme český stát. Takže mně se to líbí a podpořím ten návrh ke schválení, pokud kolegové, jak slíbili, předloží ten návrh, aby to schváleno bylo.Ale ještě se vyjádřím k něčemu. Já jsem si prohlídl všechny tehdejší návrhy, bylo jich celkem 55. Mám je tady všechny. Toto je 55 návrhů, jak mohla vypadat státní vlajka? 55. Já mám teď návrh přímo na pana předsedu, který sedí za mnou, a taky na pana kancléře Radka Jiránka, jestli by v tomto nebo větším provedení nějakém udělaném nebylo možné všechny vlajky, všechny návrhy někde tady v Senátu vystavit. Nevím o tom, že by to někde jinde bylo, a bylo by to opravdu podle mě velmi hezké, kdyby každý, kdo by šel okolo, a určitě by to mělo i obrovský zájem, by si mohl prohlédnout všechny ty návrhy, které tehdy padly. Ještě si pamatuji, že tento návrh, to je návrh amerických Slováků, to mi tak nějak utkvělo. Pak tam jsou samozřejmě s husitskou tématikou a další a další. To tady sami vidíte.
Pane předsedo, předávám tento svůj osobní dárek a budu strašně rád, když se spolu s panem kancléřem rozhodnete, že by to šlo někde umístit. Takový obraz.“
